že jsem se v tom hotelu před třema týdnama tak dobře vyspala, až jsem úplně zapomněla blogovat. Samozřejmě jsem na to nezapomněla, naopak jsem na psaní myslela docela často, od myšlenky k činu je ovšem cesta dlouhá, se třema malýma dětma ještě delší a když je jedno z těch dětí batole, které většinu bdělého času tráví šplháním po nábytku, tancem na stole anebo svlékáním se donaha, mnohdy se na ni nedá ani vydat. Jsem ve fázi, kdy nevyrážím skoro nikam. Nezačínám činnosti, od kterých nelze kdykoliv odejít, a miluju muže, že je tolik doma, jesle, že vůbec existují, Tatjanu, že přijde skoro pokaždé, když to slíbí, a babičku s dědou, že tu byli a dva týdny dělali mě, protože bez nich bych se nenachystala na trhy, nejela péct s holkama cukroví, nedodělala kurzy a vůbec bych se možná zcvokla. A taky bych asi nepotkala jednoho moudrého pána, který mi řekl, ať přestanu být pořád ve střehu a spustím ramena, protože mě jinak nikdy nepřestane trnout šíje.
Přeju vám všem, aby vám v roce 2016 taky netrnula a abyste vždycky měli v zádech někoho, kdo za vás bude kopat, nebo za vás aspoň pozvedne světelný meč!
Žádné komentáře:
Okomentovat