Šiju peříčka a učím se der, die, das

Jsou dny, kdy mě všechno štve. Soused zezdola mi těsně před nosem sebere výtah, čekám balíček, ale v poště najdu jenom účty, naplním pračku a zjistím, že došel prací prášek, chci si náladu zvednout kafem, ale doma není ani zrnko a v domácím úkolu z němčiny mám dvanáct chyb na patnácti řádcích. V takových momentech vždycky pomůže sednout si ke stroji. 

V takovém rozpoložení ke mně přišlo peříčko. Sedla jsem ke stroji a zahlédla na zemi (ano, v dílně mám kreativní chaos, takže na mě inspirace číhá i na zemi) odstřižek, který měl dokonalý tvar i barevný výřez. Bylo to jasné, zjevné, bez přemýšlení. 

 Záložka do knihy nebo deníku. Už jsem jich pár rozdala, některé v knihách, některé jako dárek, některé jako pozornost mým trpělivým a shovívavým zákaznicím. 

Ke stroji se dostanu hrozně málo a chybí mi to. Pořád škrábu nějaké elaboráty. Němčina je děsná a neřekla bych, že se to zlepšuje. Neomylně používám české der, die, das a pletu si konjunktiv s kondicionálem. Zvyk je železná košile a mě se nějak nedaří se převlíknout.    

Peříčka jsem fotila v Dějinách Bulharska. Dostala jsem je před lety od Evy s Ondrou jako vtipný dárek, že jako chodím s Bulharem. Kde ty loňské sněhy jsou?! Od narození do patnácti se to šinulo jen co noha nohu mine, a posledních patnáct let s Bulharem jakoby začalo včera. 

Hlavně, že je čas na peříčka :)