Nemám ve zvyku lidem cpát, co čtu, protože kdo jsem já, abych někomu něco cpala, že jo, ale někdy musím udělat výjimku, jako třeba v případě Neapolské trilogie Eleny Ferrante. Změnu času pořád nezrušili a přestože můžu spát o hodinu dýl, jsem každý den unavená jako kotě. Pouliční lampy se kolikrát rozsvítí už kolem 4, na kole mi mrznou prsty i přes rukavice a já vím, že tohle je jenom začátek. Že mi za pár týdnů začnou mrznout i uši v čepici a pak palce v botách s ovčím kožíškem a že by bylo celkově nejlepší zalézt si pod deku a číst její trilogii tak dlouho, dokud ji nedočtu. Jsem na stránce 30 druhého dílu Příběh nového jména (The Story of a New Name). První část, Mou geniální přítelkyni, mi dala v létě švagrová a zhltla jsem ho hned. Hned v jazyce matky 3 dětí, která před spaním přečte 4 řádky, a když se jí někdy náhodou stane, že má chvilku na trošku literatury, má po ruce jenom U nás na farmě, znamená za necelé 4 měsíce. Je to příběh zrání Lenú a Liny, dvou kamarádek z poválečné Neapole, vyprávěný dospělými ústy jedné z nich, Lenú. Jejich dětství je pořád tak blízko, že si ještě do detailu pamatuje všechny jeho milníky i jak se kdy cítila, zároveň si ale drží střízlivý, dospělý odstup. Vzniká tak přitažlivé napětí, které mě drží v pozornosti mimo jiné proto, že se mi to momentálně taky často děje. Nahlížím události z vlastního dětství a dospívání jinýma očima, než jsem je viděla před pěti, osmi lety. Takovýma konečně dospělýma. Příběh Mé geniální přítelkyně je zarámován scénou z přítomnosti, a člověk je prostě zvědavý, co že se to vlastně stalo a proč. Prostě vysoce čtivé a vysoce návykové. Něco mezi Malým Bobšem a Rozumem a citem. Další autorka, u které si říkám, že kdybych někdy psala, chtěla bych psát přesně jako ona. Knihu najdete tady, vyšla bohužel jen ve slovenském překladu. Anglicky na Amazonu. Nabídla bych, že vám ji půjčím, ale vnutila jsem ji minulý týden při odjezdu Jitce.
Žádné komentáře:
Okomentovat